Blog

Občas se to přihodí nejspíš každému z nás. Jsme ve vztahu s někým, koho sice máme rádi, ale život s ním je z nějakého důvodu peklo. Nerozumíme si, hádáme se, děláme si naschvály. Chvilkami máme pocit, že nás náš protějšek více vytáčí, než aby nám dělal radost. Že jsme více proti sobě než spolu.

Přestože se to těžko připouští, je velká spousta vztahů, které jejich účastníci udržují pouze z nesmyslných důvodů, které si více upřesníme později. Po tom, co nám spadnou růžové brýle a toho druhého lépe známe, začnou se vynořovat zásadní problémy a varovné signály, které nám říkají „Uteč!“ Těmto všem však většinou odporuje právě již zmíněná citová stránka, která nás nechce od partnera odloučit.

Jaké nesmyslné důvody většinou používáme, abychom si ospravedlnili další setrvávání ve vztahu, který nefunguje?

1.       Máme se rádi.

Ano, láska je velice důležitá. Na světě je však spousta lidí, které máte a budete mít rádi. A další velká spousta lidí bude mít ráda vás za to, jací jste. To však neznamená, že můžete se všemi z nich žít šťastně až do smrti. Rozchod nevylučuje city.

2.       Je hodný/hodná.

To, že je na vás někdo hodný, z něj bohužel nedělá toho pravého. Naučte se být především hodní sami na sebe, važte si sami sebe, pak to nebudete tolik vyžadovat od ostatních.

3.       Moji rodiče ho/ji mají rádi.

Vaši rodiče mají rádi především vás a budou vás mít rádi i když budete bez partnera. Vaše štěstí je pro ně důležitější než váš přítel/přítelkyně, se kterými si sice mohou rozumět, pořád jsou to však pro ně de facto cizí lidé.

4.       Máme stejné názory na rodičovství a výchovu dětí.

To je sice moc pěkné, a vaše děti by určitě byly skvěle vychované. Jak by se jim ale podle vás žilo v domově, kde spolu rodiče nejsou šťastní a jsou spolu jen kvůli dětem a kvůli tomu, že s nimi umí fungovat?

5.       Nechci být sám/sama.

Tento důvod, proč udržovat nefunkční vztah považujme za jeden z těch horších. Pamatujme, že vždy je lepší být sám než ve vztahu, ve kterém jsme nešťastní. Čím více odkládáme řešení této situace proto, abychom nebyli sami, tím to potom bude horší. Nebojme se samoty, nahlížejme na ni jako na příležitost k růstu a seberozvoji, na něco, co nás posílí.

Občas se to přihodí nejspíš každému z nás. Jsme ve vztahu s někým, koho sice máme rádi, ale život s ním je z nějakého důvodu peklo. Nerozumíme si, hádáme se, děláme si naschvály. Chvilkami máme pocit, že nás náš protějšek více vytáčí, než aby nám dělal radost. Že jsme více proti sobě než spolu.

Přestože se to těžko připouští, je velká spousta vztahů, které jejich účastníci udržují pouze z nesmyslných důvodů, které si více upřesníme později. Po tom, co nám spadnou růžové brýle a toho druhého lépe známe, začnou se vynořovat zásadní problémy a varovné signály, které nám říkají „Uteč!“ Těmto všem však většinou odporuje právě již zmíněná citová stránka, která nás nechce od partnera odloučit.

Jaké nesmyslné důvody většinou používáme, abychom si ospravedlnili další setrvávání ve vztahu, který nefunguje?

1.       Máme se rádi.

Ano, láska je velice důležitá. Na světě je však spousta lidí, které máte a budete mít rádi. A další velká spousta lidí bude mít ráda vás za to, jací jste. To však neznamená, že můžete se všemi z nich žít šťastně až do smrti. Rozchod nevylučuje city.

2.       Je hodný/hodná.

To, že je na vás někdo hodný, z něj bohužel nedělá toho pravého. Naučte se být především hodní sami na sebe, važte si sami sebe, pak to nebudete tolik vyžadovat od ostatních.

3.       Moji rodiče ho/ji mají rádi.

Vaši rodiče mají rádi především vás a budou vás mít rádi i když budete bez partnera. Vaše štěstí je pro ně důležitější než váš přítel/přítelkyně, se kterými si sice mohou rozumět, pořád jsou to však pro ně de facto cizí lidé.

4.       Máme stejné názory na rodičovství a výchovu dětí.

To je sice moc pěkné, a vaše děti by určitě byly skvěle vychované. Jak by se jim ale podle vás žilo v domově, kde spolu rodiče nejsou šťastní a jsou spolu jen kvůli dětem a kvůli tomu, že s nimi umí fungovat?

5.       Nechci být sám/sama.

Tento důvod, proč udržovat nefunkční vztah považujme za jeden z těch horších. Pamatujme, že vždy je lepší být sám než ve vztahu, ve kterém jsme nešťastní. Čím více odkládáme řešení této situace proto, abychom nebyli sami, tím to potom bude horší. Nebojme se samoty, nahlížejme na ni jako na příležitost k růstu a seberozvoji, na něco, co nás posílí.

Občas se to přihodí nejspíš každému z nás. Jsme ve vztahu s někým, koho sice máme rádi, ale život s ním je z nějakého důvodu peklo. Nerozumíme si, hádáme se, děláme si naschvály. Chvilkami máme pocit, že nás náš protějšek více vytáčí, než aby nám dělal radost. Že jsme více proti sobě než spolu.

Přestože se to těžko připouští, je velká spousta vztahů, které jejich účastníci udržují pouze z nesmyslných důvodů, které si více upřesníme později. Po tom, co nám spadnou růžové brýle a toho druhého lépe známe, začnou se vynořovat zásadní problémy a varovné signály, které nám říkají „Uteč!“ Těmto všem však většinou odporuje právě již zmíněná citová stránka, která nás nechce od partnera odloučit.

Jaké nesmyslné důvody většinou používáme, abychom si ospravedlnili další setrvávání ve vztahu, který nefunguje?

1.       Máme se rádi.

Ano, láska je velice důležitá. Na světě je však spousta lidí, které máte a budete mít rádi. A další velká spousta lidí bude mít ráda vás za to, jací jste. To však neznamená, že můžete se všemi z nich žít šťastně až do smrti. Rozchod nevylučuje city.

2.       Je hodný/hodná.

To, že je na vás někdo hodný, z něj bohužel nedělá toho pravého. Naučte se být především hodní sami na sebe, važte si sami sebe, pak to nebudete tolik vyžadovat od ostatních.

3.       Moji rodiče ho/ji mají rádi.

Vaši rodiče mají rádi především vás a budou vás mít rádi i když budete bez partnera. Vaše štěstí je pro ně důležitější než váš přítel/přítelkyně, se kterými si sice mohou rozumět, pořád jsou to však pro ně de facto cizí lidé.

4.       Máme stejné názory na rodičovství a výchovu dětí.

To je sice moc pěkné, a vaše děti by určitě byly skvěle vychované. Jak by se jim ale podle vás žilo v domově, kde spolu rodiče nejsou šťastní a jsou spolu jen kvůli dětem a kvůli tomu, že s nimi umí fungovat?

5.       Nechci být sám/sama.

Tento důvod, proč udržovat nefunkční vztah považujme za jeden z těch horších. Pamatujme, že vždy je lepší být sám než ve vztahu, ve kterém jsme nešťastní. Čím více odkládáme řešení této situace proto, abychom nebyli sami, tím to potom bude horší. Nebojme se samoty, nahlížejme na ni jako na příležitost k růstu a seberozvoji, na něco, co nás posílí.

Občas se to přihodí nejspíš každému z nás. Jsme ve vztahu s někým, koho sice máme rádi, ale život s ním je z nějakého důvodu peklo. Nerozumíme si, hádáme se, děláme si naschvály. Chvilkami máme pocit, že nás náš protějšek více vytáčí, než aby nám dělal radost. Že jsme více proti sobě než spolu.

Přestože se to těžko připouští, je velká spousta vztahů, které jejich účastníci udržují pouze z nesmyslných důvodů, které si více upřesníme později. Po tom, co nám spadnou růžové brýle a toho druhého lépe známe, začnou se vynořovat zásadní problémy a varovné signály, které nám říkají „Uteč!“ Těmto všem však většinou odporuje právě již zmíněná citová stránka, která nás nechce od partnera odloučit.

Jaké nesmyslné důvody většinou používáme, abychom si ospravedlnili další setrvávání ve vztahu, který nefunguje?

1.       Máme se rádi.

Ano, láska je velice důležitá. Na světě je však spousta lidí, které máte a budete mít rádi. A další velká spousta lidí bude mít ráda vás za to, jací jste. To však neznamená, že můžete se všemi z nich žít šťastně až do smrti. Rozchod nevylučuje city.

2.       Je hodný/hodná.

To, že je na vás někdo hodný, z něj bohužel nedělá toho pravého. Naučte se být především hodní sami na sebe, važte si sami sebe, pak to nebudete tolik vyžadovat od ostatních.

3.       Moji rodiče ho/ji mají rádi.

Vaši rodiče mají rádi především vás a budou vás mít rádi i když budete bez partnera. Vaše štěstí je pro ně důležitější než váš přítel/přítelkyně, se kterými si sice mohou rozumět, pořád jsou to však pro ně de facto cizí lidé.

4.       Máme stejné názory na rodičovství a výchovu dětí.

To je sice moc pěkné, a vaše děti by určitě byly skvěle vychované. Jak by se jim ale podle vás žilo v domově, kde spolu rodiče nejsou šťastní a jsou spolu jen kvůli dětem a kvůli tomu, že s nimi umí fungovat?

5.       Nechci být sám/sama.

Tento důvod, proč udržovat nefunkční vztah považujme za jeden z těch horších. Pamatujme, že vždy je lepší být sám než ve vztahu, ve kterém jsme nešťastní. Čím více odkládáme řešení této situace proto, abychom nebyli sami, tím to potom bude horší. Nebojme se samoty, nahlížejme na ni jako na příležitost k růstu a seberozvoji, na něco, co nás posílí.

Občas se to přihodí nejspíš každému z nás. Jsme ve vztahu s někým, koho sice máme rádi, ale život s ním je z nějakého důvodu peklo. Nerozumíme si, hádáme se, děláme si naschvály. Chvilkami máme pocit, že nás náš protějšek více vytáčí, než aby nám dělal radost. Že jsme více proti sobě než spolu.

Přestože se to těžko připouští, je velká spousta vztahů, které jejich účastníci udržují pouze z nesmyslných důvodů, které si více upřesníme později. Po tom, co nám spadnou růžové brýle a toho druhého lépe známe, začnou se vynořovat zásadní problémy a varovné signály, které nám říkají „Uteč!“ Těmto všem však většinou odporuje právě již zmíněná citová stránka, která nás nechce od partnera odloučit.

Jaké nesmyslné důvody většinou používáme, abychom si ospravedlnili další setrvávání ve vztahu, který nefunguje?

1.       Máme se rádi.

Ano, láska je velice důležitá. Na světě je však spousta lidí, které máte a budete mít rádi. A další velká spousta lidí bude mít ráda vás za to, jací jste. To však neznamená, že můžete se všemi z nich žít šťastně až do smrti. Rozchod nevylučuje city.

2.       Je hodný/hodná.

To, že je na vás někdo hodný, z něj bohužel nedělá toho pravého. Naučte se být především hodní sami na sebe, važte si sami sebe, pak to nebudete tolik vyžadovat od ostatních.

3.       Moji rodiče ho/ji mají rádi.

Vaši rodiče mají rádi především vás a budou vás mít rádi i když budete bez partnera. Vaše štěstí je pro ně důležitější než váš přítel/přítelkyně, se kterými si sice mohou rozumět, pořád jsou to však pro ně de facto cizí lidé.

4.       Máme stejné názory na rodičovství a výchovu dětí.

To je sice moc pěkné, a vaše děti by určitě byly skvěle vychované. Jak by se jim ale podle vás žilo v domově, kde spolu rodiče nejsou šťastní a jsou spolu jen kvůli dětem a kvůli tomu, že s nimi umí fungovat?

5.       Nechci být sám/sama.

Tento důvod, proč udržovat nefunkční vztah považujme za jeden z těch horších. Pamatujme, že vždy je lepší být sám než ve vztahu, ve kterém jsme nešťastní. Čím více odkládáme řešení této situace proto, abychom nebyli sami, tím to potom bude horší. Nebojme se samoty, nahlížejme na ni jako na příležitost k růstu a seberozvoji, na něco, co nás posílí.

Před rokem 1947 se jako aktivní součástka ve všech elektronických zařízeních (radiopřijímače, vysílačky, zesilovače) používala elektronka, která využívala pro svoji činnost vedení elektrického proudu ve vakuu. Elektronka se skládá z dokonale uzavřené skleněné trubice, z které byl odsán vzduch a došlo tak k vytvoření vakua. Uvnitř skleněné trubice je umístěno několik, dle typu elektronky, elektrod.
V prosinci roku 1947 byla týmem amerických vědců ve složení William Shockley, John Bardeen a Walter Brattain objevena zcela nová polovodičová součástka – tranzistor. Nebudeme samozřejmě tuto součástku zaměňovat s lidovým názvem tranzistorového přijímače, kterému se dříve, zcela netechnicky, říkalo také „tranzistor“.

Rozdíl mezi elektronkou a tranzistorem
Oproti elektronce jsou tranzistory polovodičové aktivní součástky se třemi (někdy i více) elektrodami, schopnými výkonového zesilování. Jinak řečeno, tranzistor odevzdává malý přiváděný výkon zesílený. Tranzistor umožnil výrazně zmenšit rozměry přístrojů, omezit spotřebu elektrické energie ze zdrojů a umožnil takovou konstrukci obvodů, které by s elektronkami nebyly možné. Až do konce šedesátých let minulého století dominovali elektronické přístroje tvořené sérií jednotlivých tranzistorů
Integrované obvody
Postupná miniaturizace tranzistorů umožnila vytvořit polovodičovou součástku, která má ve společném plastovém či kovovém pouzdře sdružené celé obvody.
Jde o funkční zapojení určitých elektronických obvodů, například zesilovačů, klopných či logických obvodů. Takovéto celky zpočátku obsahovaly stovky tranzistorů diod a rezistorů. Dnešní integrované obvody v počítačích běžně obsahují desítky milionů součástek. Výkon integrovaných obvodů je dán právě počtem obsažených polovodičových tranzistorů. Proto se snaží vývojáři počítačových komponentů tyto obvody stále zdokonalovat.

Integrované obvody se dělí na:
·         Monolitické, kde jsou součástky spojeny na jednolité, většinou křemíkové destičce.
·         Hybridní, které se skládají z několika součástek přilepených na malé keramické destičce.
 
Vývoj integrovaných obvodů je velmi rychlý a každým rokem se výkon předchozího typu mnohokrát znásobí.

Před rokem 1947 se jako aktivní součástka ve všech elektronických zařízeních (radiopřijímače, vysílačky, zesilovače) používala elektronka, která využívala pro svoji činnost vedení elektrického proudu ve vakuu. Elektronka se skládá z dokonale uzavřené skleněné trubice, z které byl odsán vzduch a došlo tak k vytvoření vakua. Uvnitř skleněné trubice je umístěno několik, dle typu elektronky, elektrod.
V prosinci roku 1947 byla týmem amerických vědců ve složení William Shockley, John Bardeen a Walter Brattain objevena zcela nová polovodičová součástka – tranzistor. Nebudeme samozřejmě tuto součástku zaměňovat s lidovým názvem tranzistorového přijímače, kterému se dříve, zcela netechnicky, říkalo také „tranzistor“.

Rozdíl mezi elektronkou a tranzistorem
Oproti elektronce jsou tranzistory polovodičové aktivní součástky se třemi (někdy i více) elektrodami, schopnými výkonového zesilování. Jinak řečeno, tranzistor odevzdává malý přiváděný výkon zesílený. Tranzistor umožnil výrazně zmenšit rozměry přístrojů, omezit spotřebu elektrické energie ze zdrojů a umožnil takovou konstrukci obvodů, které by s elektronkami nebyly možné. Až do konce šedesátých let minulého století dominovali elektronické přístroje tvořené sérií jednotlivých tranzistorů
Integrované obvody
Postupná miniaturizace tranzistorů umožnila vytvořit polovodičovou součástku, která má ve společném plastovém či kovovém pouzdře sdružené celé obvody.
Jde o funkční zapojení určitých elektronických obvodů, například zesilovačů, klopných či logických obvodů. Takovéto celky zpočátku obsahovaly stovky tranzistorů diod a rezistorů. Dnešní integrované obvody v počítačích běžně obsahují desítky milionů součástek. Výkon integrovaných obvodů je dán právě počtem obsažených polovodičových tranzistorů. Proto se snaží vývojáři počítačových komponentů tyto obvody stále zdokonalovat.

Integrované obvody se dělí na:
·         Monolitické, kde jsou součástky spojeny na jednolité, většinou křemíkové destičce.
·         Hybridní, které se skládají z několika součástek přilepených na malé keramické destičce.
 
Vývoj integrovaných obvodů je velmi rychlý a každým rokem se výkon předchozího typu mnohokrát znásobí.

Před rokem 1947 se jako aktivní součástka ve všech elektronických zařízeních (radiopřijímače, vysílačky, zesilovače) používala elektronka, která využívala pro svoji činnost vedení elektrického proudu ve vakuu. Elektronka se skládá z dokonale uzavřené skleněné trubice, z které byl odsán vzduch a došlo tak k vytvoření vakua. Uvnitř skleněné trubice je umístěno několik, dle typu elektronky, elektrod.
V prosinci roku 1947 byla týmem amerických vědců ve složení William Shockley, John Bardeen a Walter Brattain objevena zcela nová polovodičová součástka – tranzistor. Nebudeme samozřejmě tuto součástku zaměňovat s lidovým názvem tranzistorového přijímače, kterému se dříve, zcela netechnicky, říkalo také „tranzistor“.

Rozdíl mezi elektronkou a tranzistorem
Oproti elektronce jsou tranzistory polovodičové aktivní součástky se třemi (někdy i více) elektrodami, schopnými výkonového zesilování. Jinak řečeno, tranzistor odevzdává malý přiváděný výkon zesílený. Tranzistor umožnil výrazně zmenšit rozměry přístrojů, omezit spotřebu elektrické energie ze zdrojů a umožnil takovou konstrukci obvodů, které by s elektronkami nebyly možné. Až do konce šedesátých let minulého století dominovali elektronické přístroje tvořené sérií jednotlivých tranzistorů
Integrované obvody
Postupná miniaturizace tranzistorů umožnila vytvořit polovodičovou součástku, která má ve společném plastovém či kovovém pouzdře sdružené celé obvody.
Jde o funkční zapojení určitých elektronických obvodů, například zesilovačů, klopných či logických obvodů. Takovéto celky zpočátku obsahovaly stovky tranzistorů diod a rezistorů. Dnešní integrované obvody v počítačích běžně obsahují desítky milionů součástek. Výkon integrovaných obvodů je dán právě počtem obsažených polovodičových tranzistorů. Proto se snaží vývojáři počítačových komponentů tyto obvody stále zdokonalovat.

Integrované obvody se dělí na:
·         Monolitické, kde jsou součástky spojeny na jednolité, většinou křemíkové destičce.
·         Hybridní, které se skládají z několika součástek přilepených na malé keramické destičce.
 
Vývoj integrovaných obvodů je velmi rychlý a každým rokem se výkon předchozího typu mnohokrát znásobí.

Před rokem 1947 se jako aktivní součástka ve všech elektronických zařízeních (radiopřijímače, vysílačky, zesilovače) používala elektronka, která využívala pro svoji činnost vedení elektrického proudu ve vakuu. Elektronka se skládá z dokonale uzavřené skleněné trubice, z které byl odsán vzduch a došlo tak k vytvoření vakua. Uvnitř skleněné trubice je umístěno několik, dle typu elektronky, elektrod.
V prosinci roku 1947 byla týmem amerických vědců ve složení William Shockley, John Bardeen a Walter Brattain objevena zcela nová polovodičová součástka – tranzistor. Nebudeme samozřejmě tuto součástku zaměňovat s lidovým názvem tranzistorového přijímače, kterému se dříve, zcela netechnicky, říkalo také „tranzistor“.

Rozdíl mezi elektronkou a tranzistorem
Oproti elektronce jsou tranzistory polovodičové aktivní součástky se třemi (někdy i více) elektrodami, schopnými výkonového zesilování. Jinak řečeno, tranzistor odevzdává malý přiváděný výkon zesílený. Tranzistor umožnil výrazně zmenšit rozměry přístrojů, omezit spotřebu elektrické energie ze zdrojů a umožnil takovou konstrukci obvodů, které by s elektronkami nebyly možné. Až do konce šedesátých let minulého století dominovali elektronické přístroje tvořené sérií jednotlivých tranzistorů
Integrované obvody
Postupná miniaturizace tranzistorů umožnila vytvořit polovodičovou součástku, která má ve společném plastovém či kovovém pouzdře sdružené celé obvody.
Jde o funkční zapojení určitých elektronických obvodů, například zesilovačů, klopných či logických obvodů. Takovéto celky zpočátku obsahovaly stovky tranzistorů diod a rezistorů. Dnešní integrované obvody v počítačích běžně obsahují desítky milionů součástek. Výkon integrovaných obvodů je dán právě počtem obsažených polovodičových tranzistorů. Proto se snaží vývojáři počítačových komponentů tyto obvody stále zdokonalovat.

Integrované obvody se dělí na:
·         Monolitické, kde jsou součástky spojeny na jednolité, většinou křemíkové destičce.
·         Hybridní, které se skládají z několika součástek přilepených na malé keramické destičce.
 
Vývoj integrovaných obvodů je velmi rychlý a každým rokem se výkon předchozího typu mnohokrát znásobí.

Před rokem 1947 se jako aktivní součástka ve všech elektronických zařízeních (radiopřijímače, vysílačky, zesilovače) používala elektronka, která využívala pro svoji činnost vedení elektrického proudu ve vakuu. Elektronka se skládá z dokonale uzavřené skleněné trubice, z které byl odsán vzduch a došlo tak k vytvoření vakua. Uvnitř skleněné trubice je umístěno několik, dle typu elektronky, elektrod.
V prosinci roku 1947 byla týmem amerických vědců ve složení William Shockley, John Bardeen a Walter Brattain objevena zcela nová polovodičová součástka – tranzistor. Nebudeme samozřejmě tuto součástku zaměňovat s lidovým názvem tranzistorového přijímače, kterému se dříve, zcela netechnicky, říkalo také „tranzistor“.

Rozdíl mezi elektronkou a tranzistorem
Oproti elektronce jsou tranzistory polovodičové aktivní součástky se třemi (někdy i více) elektrodami, schopnými výkonového zesilování. Jinak řečeno, tranzistor odevzdává malý přiváděný výkon zesílený. Tranzistor umožnil výrazně zmenšit rozměry přístrojů, omezit spotřebu elektrické energie ze zdrojů a umožnil takovou konstrukci obvodů, které by s elektronkami nebyly možné. Až do konce šedesátých let minulého století dominovali elektronické přístroje tvořené sérií jednotlivých tranzistorů
Integrované obvody
Postupná miniaturizace tranzistorů umožnila vytvořit polovodičovou součástku, která má ve společném plastovém či kovovém pouzdře sdružené celé obvody.
Jde o funkční zapojení určitých elektronických obvodů, například zesilovačů, klopných či logických obvodů. Takovéto celky zpočátku obsahovaly stovky tranzistorů diod a rezistorů. Dnešní integrované obvody v počítačích běžně obsahují desítky milionů součástek. Výkon integrovaných obvodů je dán právě počtem obsažených polovodičových tranzistorů. Proto se snaží vývojáři počítačových komponentů tyto obvody stále zdokonalovat.

Integrované obvody se dělí na:
·         Monolitické, kde jsou součástky spojeny na jednolité, většinou křemíkové destičce.
·         Hybridní, které se skládají z několika součástek přilepených na malé keramické destičce.
 
Vývoj integrovaných obvodů je velmi rychlý a každým rokem se výkon předchozího typu mnohokrát znásobí.